Život poutníka

Text, který jsem napsal pro Zpravodaj krajanského spolku Beseda, který sdružuje Čechy a Slováky žijící na území Belgie. Celé zářijové číslo ke stažení zde.
--- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- --- ---

Olga Podzimková Schmalzried zahajuje přednášku

"Představte si, že byste sbalili do podobného batohu, který tu vidíte celou svoji rodinu, všechny své přátelé a známé, dále své strachy i odhodlání a k tomu pár věcí, které si myslíte, že nezbytně potřebujete a vrazili na cestu." Těmito slovy zahajuji své povídání o 16000 km dlouhém putování, které jsme absolvoval v letech 2010 až 2012. A díky krajanskému spolku Beseda jsem mohl krajanům žijícím v Belgii poslední květnovou sobotu představit "šestnáctitisícikilometrovej vejšlap". Setkání a přednáška se konala v prostorách Českého centra v Bruselu a byla spolupořádána se stálou kanceláří Jihočeského a Královéhradeckého kraje v Bruselu, zastoupenou panem René Příhodou. Ve zhruba tisícovce fotografiích jsem přítomné provedl 21 státy, kterými jsem pěšky prošel na cestě do věhlasného Santiaga de Compostela, Říma a Jeruzaléma. Ale více než o jednotlivých místech jsem hovořil o svých převážně pozitivních zážitcích ze setkávání se s lidmi, kteří mi mnohokrát bezelstně a bez dalších očekávání pomohli a podali pomocnou ruku na cestě. Bez těchto andělů cesty, bych nikdy tak daleko nemohl dojít. Též jsem hovořil o svých vnitřních motivech, proč jsem se na takovou cestu vydal. Není nás málo, ale též doufám, že ani mnoho, které cesta zavolá na pokraji vyhoření. Dnešní doba, kdy žijeme ve virtuálním světě počítačových obrazovek, je jednou z cest k podobnému vyhoření. Děkuji Olze a Georgovi za opakované vřelé přijetí v Belgii a za celou organizaci krajanského setkání.

prosinec 2010, Santiago de Compostela

Dny poutníka na cestě jsou si velmi podobné. Mění se lidé, které potkává, místa, kterými prochází, krajina a počasí. Ale potřeby zůstávají stále stejné. Jídlo, pití, odpočinek, chůze, spánek, rozjímání, kontakt s lidmi. A stále dokola, každý den to samé. Mým úkolem na cestě bylo naučit se vděčnosti. Vzpomínám na mnoho dnů, kdy jsem na sklonku putovacího dne děkoval za každý další krok, který mě dovede k místu,
kde budu moci v klidu přečkat noc. Vzpomínám na radost, kterou jsem pociťoval, když jsem po půl dni bez vody v létě v řeckých horách našel slabý pramínek vody. Na cestě nepotkáváte ovšem pouze vyhořelé poutníky. Každý vyráží z různých pohnutek a je mnoho těch, kteří kráčí pro radost z pohybu, pro poznání místní kultury či historických souvislostí. Putování vám dávám obrovský dar a tím je čas. Čas nechat plynout vlastní myšlenky, bez toho aniž byste byli něčím nebo někým vyrušováni. V běžném pracovně - rodinném životě málokdy získáte více něž několik hodin jen tak sami pro sebe, pokud tedy nepočítám spánek. Mě osobně zmíněný čas na přemýšlení pomohl projít si svým dosavadním životem ze všech směrů. Pomohl mi přestat hledat viníky za selhání a životní zklamání. Pomohlo mi to přijmout vše dobré i to zlé nebo nepovedené co se mi doposavad v životě přihodilo.

Samozřejmě jsem přemýšlel i o budoucnosti. Přišel jsem akorát na to co již nechci. A tím je sezení nespočet hodin v kancelářích před neživými skříňkami, kterým se říká počítač. Přišel jsem na to, že potřebuji tvořit, že potřebuji pohyb a že bych rád přinášel alespoň trochu světla a dobrých zpráv v té záplavě negativismu, který se na nás denně hrne z médií. A putování mi k tomu přijde jako skvělý prostředek a nástroj. A tak jsem od poloviny roku 2013 začal připravovat projekt pěšího putování kolem světa pro mír. Vyrazil jsem v 1. června 2014 opět z domova ve Dvoře Králové nad Labem a šel přes Prahu do Lucemburku, Bruselu, Amsterdamu a přes Berlín došel na konci listopadu do Kodaně. Zde jsem putování přerušil a na zimu se vrátil do Česka, kde jsem absolvoval několik desítek přednášek. A letos při návratu do Kodaně, jsem to vzal malou oklikou právě přes Brusel, abych pozdravil krajany a představil život poutníka na cestách.

P o U t N í K dostává chléb a sůl od krajanů žijících v Norsku

Od té doby uplynuly již dva měsíce a já jsem opět něco našlapal. Prošel jsem nádherným Švédskem, kde jsem téměř nevystrčil nos z lesa a tak jsem mnoho lidí nepotkal. Pár dní se zdržel v Oslu, kde jsem se též setkal s dvaceti krajany v jejich oblíbené hospůdce Asylet. Jejich přivítání bylo stylové - chlebem (doma pečený) a solí. A poté se vydal po stopách svatého Olafa do Trondheimu, kde se nacházela nejseverněji postavená katedrála středověku, zvaná Nidaros. V ní jsou uloženy ostatky svatého Olafa, krále z jedenáctého století, který se velkou měrou zasloužil o kristianizaci dnešních severských zemí. Postupně se z příběhu dozvídám, že to nebylo příliš mírumilovné tažení. Války, boje a bitvy. Vyhrával a poraženi dostali na výběr - konverze ke křesťanství nebo smrt.

katedrála Nidaros - Trondheim, cíl svatoolafské poutní cesty

Polární záře, pozorována v Norsku z Rabothytta

Obtěžkán 20 kg batohem, který je mým domovem. V něm si nesu věci na půl roku života. S denním rozpočtem kolem 10 EUR si mohu nechat zdát o placeném ubytování a tak spávám v tom nejluxusnějším hotelu s biliónem hvězdiček a to pod širým nebem. Nebo vyhledávám různé přístřešky či požádám místní zda nevědí nebo nemají nějaké skromné místo k přenocování. Jídlo povětšinou obstarávám v supermarketech a vařím si na přenosném vařiči a plynové bombě. Chůzi vnímám jako univerzální jazyk, který promlouvá ke všem lidem. Před pár dny si to na sklonku dne štráduji po silnici k městečku u norského jezera Mjosa. Míjím dům, kde se z předzahrádky vynoří z poza stínidla ruka, která mě volá, ať přijdu blíž. V Norsku je výhoda, že není problém se dorozumět anglicky a tak se naš konverzace s Agem a jeho ženou plynule rozběhne. Svůj skromný domek připravují na rekonstrukci střechy. Rádi cestují do teplých krajů, zejména do Španělska. Age je technik pro elektrické venkovní vedení. Dostávám pozvání na Jagermeistera a z grilu se line vůně kuřecích steaků. Děti už mají odrostlé a žijí svůj poklidný život na předměstí. Po chvíli dostávám pozvání na večeři a po dalších dvou hodinách i nabídku na přepsání v jejich domě. Nejvíce je pobavilo moje povídání o českých vánočních zvycích a to jak jsem v dětství učil každý rok našeho kapra ve vaně pomocí brčka mluvit. Po vydatném odpočinku, skvělé snídani se ráno se loučíme jako starý známý po letech a já pokračuji v další cestě. S krásnou vzpomínkou a vědomím, že všude žijí dobří lidé, kteří se nebojí otevřít svá srdce a dát důvěru cizímu člověku.

Každý krok na cestě je důležitý. Přeji vám krásný zbytek léta, pohodu a třeba se někde na cestě potkáme.

P o U t N í K
Petr