Houpačka je dole vždycky jen jednou, ale nahoře dvakrát!

29. 6. 2017 – 16. 7. 2017

2. etapa putování po svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela

Český Krumlov – St. Johann in Tirol (cca 350 km)

Český Krumlov – Vřesná u Frymburku – Rohrbach – Putzleinsdorf – Untergriesbach – Passau – Obernberg – Maria Schmolln – Gebertsham – Viehhausen – Salzburg – Grossgmain – Unken – Waidring – St. Johann in Tirol

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V druhé polovině června – po intenzivních měsících práce v rámci Česko-německého kulturního jara a oslav 20 let trvání organizace, v níž působím –, uzrála ve mně myšlenka připojit se k druhé etapě putování po svatojakubské cestě. Rozhodnutí to bylo – s ohledem na běžnou délku mých rozhodovacích procesů – podivuhodně rychlé a smělé, zároveň však důkladné v tom smyslu, že jsem byla otevřená novým zkušenostem a prožitkům. Nepřeháním, když řeknu, že jsem je dychtivě očekávala.

Gábina, Romana, Jarmila, Lenka, Michal, Petr (zleva) - celá
poutnická skupinka  před Matsee. Foto: Petr Hirsch

Ubytování nebylo do detailu naplánované (jako tomu bylo předchozí rok), trasa se měnila každým dnem, věděli jsme pouze, že začínáme v Českém Krumlově a že se pokusíme dojít do Innsbrucku. Pro mě a můj plánovací naturel věc nevídaná, nadto obohacená vědomím, že vyrážím na cestu s lidmi, které jsem buď neznala, či které jsem znala jen od vidění, a tak se do hlavy vkrádala myšlenka, jak si ve skupině sedneme a jak to naši pouť ovlivní... A jaká byla naše cesta?

Před odjezdem z Plzně to jeden kamarád glosoval slovy: „Bude to tedy pouť v doslovném smyslu formativní.“ A byla! :)

Počáteční obavy se rychle rozplynuly. Během několika dní jsem se ve skupině, která se už navzájem znala, cítila jako doma, přijatá beze zbytku i se svými nedostatky a stinnými stránkami. Moudré a usměvavé dámy Jarmilka a Gabča, laskavá a rozjuchaná Romča, empatický gentleman Michal a starostlivý průvodce Petr vytvořili dohromady pestrou směs, z níž během cesty vzešly zásadní myšlenky, prožitky a zkušenosti. Rozmanitost věková, zájmová i pracovní významně přispěla k vzájemnému respektu, trpělivosti a laskavosti, i vůči sobě samým. Podivuhodné na tom bylo, jak osobní, až intimní rozhovory se ve skupině odvíjely, a to i s lidmi, které jsme na cestě „náhodou“ potkali a s nimiž jsme mohli sdílet příběhy o radosti i bolesti, o nemoci i uzdravení, příběhy dodávající povzbuzení a naději, díky nimž jsme objevovali jiný pohled na svět a zároveň pocit vzájemné blízkosti, toho prapůvodu lidskosti vůbec.

V paměti mi utkvělo například srdečné pozvání na připravované divadelní představení (a velká čokoláda) v Putzleinsdorfu; poukázky na večeři v pizzerii v Untergriesbachu od tamního faráře (s dodatkem, jestli nám nemá skočit pro pivo); společné hledání možností ubytování v Lämmersdorfu, do nějž bodrý mladík zapojil svou tetu, jejího manžela, známého na obci a se spikleneckým úsměvem i opuštěný dům na dohled od nás; nabídka odvozu z restaurace ve Viehhausenu kvůli dešti (kterou jsme s díky odmítli); pravidelné doplňování vody, té drahocenné tekutiny, jejíž cenu jsme v běžném životě možná již zapomněli vnímat; či „jen“ laskavý úsměv a přání šťastné cesty... Podobných setkání byl bezpočet. A byla to právě tato setkání, která mě znovu a znovu usvědčovala v tom, že dobrý člověk ještě žije. Ve zmíněném Viehhausenu nás statkář přijal ve svém domě a nabídl nám, že můžeme přespat v kravíně. Na Facebooku se záhy objevil komentář s otázkou, není-li to nedůstojné, a připomínkou, zda tím neutrpí pověst Čechů v zahraničí. Zkušenost poutníka, který má za sebou několik dní cesty v těžkém vedru a znaven hledá útočiště před hrozící bouřkou, je však taková, že noc strávená na statku v rozestavěné budově nového kravína byla jedním z nejsilnějších zážitků, které jej na cestě potkaly. Společnost mu vedle bubnování deště do střechy dělalo jemné bučení krav a cinkání řetězů, jež jej slastně ukolébaly až ke spokojenému spánku. A snad jsme i Česko dobře reprezentovali: Mluvíce německy (a anglicky) snažili jsme se na cestě využít každé chvilky k přátelským rozhovorům, v nichž jsme hledali ne rozdílnost a nesoulad, ale to, co máme společné, co nás spojuje. Ať už to byla víra, nebo dobré jídlo.

Sice to není čtyřlístek, ale štěstí nám na cestě zajisté přinášel. Foto: Petr Hirsch

A když už jsem u dobrého jídla, uvědomila jsem si, že chutě se během cesty podivuhodně tříbí; zdá se, že omezí-li se člověk na prosté fungování svého těla jemu nejpřirozenějším způsobem, tedy chůzí, vnímá i vodu, kterou pije, a jídlo, kterým se krmí, plněji a barvitěji. Jak pravil jeden moudrý muž: Cesta není jen o askezi. Je stejnou a možná ještě větší měrou i o radosti. Stejně jako by to mělo být v životě :) Nezapomenutelná byla zejména maková zmrzlina s třešněmi a amarettem v Pasově, třešňový štrúdl ve Vornbachu, vepřo knedlo zelo v Salcburku či Petrův domácí mazanec na začátku cesty a jeho proslulá míchaná vajíčka se slaninou ve Waidringu!

Loretánská kaple v Thyrnau. Foto: Lenka Pučalíková

Radost a barvitost přinášela také krajina, která se během pouti od základů proměnila a dávala tak naší cestě vždy jiný rozměr. Ať už to byla krajina jihočeského pohraničí, u níž mě napadlo, jak by zdejší kraj asi vypadal, jak by původní obce vzkvétaly a jak by tu lidé dnes žili, nebýt čtyřicetiletého období, které zde zaselo strach a nedůvěru. Či mohutný proud Innu, divoká soutěska Aschauerklamm, v níž se vařily a burácely vody z hor, majestátní horský masív obklopující jako neproniknutelná hradba pevnost Hohensalzburg či kukuřicová a maková pole, z nichž se poznenáhlu na obzoru zdvihá další kostelní věž. Krajina rozkvetlá žlutými náprstníky; fialovými chrpami a bodláky v obilí; červeným vlčím mákem a lesními jahodami půvabně vrostlými mezi schody vedoucími k poutnímu kostelu Maria Plain nad Salcburkem, po jejichž plodech poutník znaven stoupáním lačně hledí, ale jen s obavami se k nim sklání, neboť pochybuje, zda jej tělo donese až na vrchol... Samostatnou kapitolou jsou pak balkony statků skryté v záplavě muškátů a petúnií nejrozmanitějších barev. I každý hrob je malou zahrádkou, v níž to hučí a bzučí.

Že to na hřbitovech v Rakousku a Bavorsku „žije“ – jakkoli paradoxně a rouhavě to může znít –, jsme mohli poznat v Pfarrkirchenu, kde se konal pohřeb. Byl vypraven s veškerou parádou a účastnila se ho celá obec. Po zádušní mši průvod pozůstalých v čele s farářem obešel kostel kolem dokola a u hrobu se nahlas pomodlilo celé společenství. Důstojný ráz dodávala ceremonii dechová kapela. Dojemný a silný zážitek...

Kostelík Maria Hilf v Schneizlreuth.
Foto: Lenka Pučalíková

Je-li řeč o kostelu a víře, fascinovali mě rakouští kněží, které jsem v mnoha případech poznala jako skvělé řečníky, již srozumitelným a laikům blízkým jazykem mluvili o věcech abstraktních i hořce aktuálních, kteří se nebáli poukázat na problémy dnešní doby, aniž by to znamenalo pusté moralizování; jejich apely byly břitké a nepohodlné, obracející se i na to „jiné“ Rakousko, děsivě stísněné, o němž a pro nějž psali Thomas Bernhard a Elfriede Jelinek. Ve svých kázáních se pokoušeli probudit v člověku to nejlepší, smysl pro spravedlnost a etické jednání, zároveň však povzbuzovali věřící k radosti a šli jim v tom sami příkladem.

Vrcholem cesty tak pro mě byla – a možná nejen pro mě – nedělní mše v kostele v Mattsee:

Nutno podotknout, že jsem člověk racionální a víru hledám rozumovou, logickou cestou. O to intenzivnější zážitek to však pro mě byl, který v těle a duši probudil dosud nepoznané vnitřní chvění a radost z kolektivního splynutí během zpěvu a společné modlitby. Prostřednictvím kněze – od pohledu vlídného, laskavého a radostného člověka – se propojilo božské a lidské a člověk (hledající) se poddal tomu okamžiku, kdy z tělesného bytí vytryskl doposud nepoznaný pocit živé a žité spirituality... V Mattsee jsem nahlédla sílu společenství a – jakkoli to může znít paradoxně – sílu pokory: Když tělo poprvé (a bez sebemenšího zaváhání) pokleklo, byl to jen přirozený pohyb, jemuž nevelela hlava, ale srdce. V běžném životě tolik přetěžované a protěžované ratio uvolnilo na cestě prostor pro emoce.

Andělé na cestě.
Foto: Gabriela Jandová

Čím to, že prožitek víry je pro mě v zahraničí možný a potřebný? Čím to, že mi německý jazyk zní v kázání, při modlitbě i zpěvu přirozeněji a melodičtěji? Od čeho se člověk v cizím prostředí odpoutává, co jej doma svazuje? Jako by se duše sevřená v útrobách těla, jež je jí příliš těsné, po dlouhé době nadechla, jako by se provazy, které ji poutají, zpřetrhaly, a ona se cítila svobodná a mocná povznést se nad úroveň všednosti. Požehnání.

A následné uvolnění, vydechnutí, pocit nekončící radosti, která v člověku bublá, klokotá a záhy vyvěrá v proudu smíchu a bláznivého pocitu štěstí, který se v Pasově přetaví v rozpustilé skotačení a v baru v Salzburgu do víru tance. Nezbývá než doufat a usilovat o to, aby toto naladění vydrželo co nejdéle, aby si člověk zvnitřnil radost ze života a laskavost vůči ostatním i sobě samému.

Foto: Lenka Pučalíková

Co mi letošní pouť dala a vzala? Vzala mi obavu. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nejsem schopná říct, jakou obavu a z čeho. Z toho, že nebudu mít kde spát? Z toho, že nevím, kudy půjdu? Ale kdeže! Vždyť na tom nakonec vůbec nesejde. Stačí vykročit a důvěřovat. A pak se dějí věci! Naučila mě větší otevřenosti, spontánnosti, přirozenosti. Probudila ve mně touhu být velkorysá a přijímat cizí lidi ve vlastním domě s prostou větou „u nás je vždycky otevřeno“. Dala mi pravidelnost a víru, že – slovy faráře z Mattsee – „houpačka je dole vždycky jen jednou, ale nahoře dvakrát!“

Tři Grácie aneb na konci poutě v St. Johann in Tirol.
Foto: Petr Hirsch

V cíli letošní cesty – v St. Johann in Tirol – nás po náročném deštivém a studeném dnu přivítalo slunce. Svítilo ostře přímo proti nám, dralo se skrz husté bílé mraky, silnice do města vypadala jako sluneční lázeň a celá scenérie byla velkolepým divadlem. Tam jsem si uvědomila, že podobné kulisy na nás čekají i příští rok, kdy budeme putovat Severním Tyrolskem a Vorarlberskem. Už teď se na to bláznivě těším! Buen camino!

Lenka Pučalíková

7. srpna 2017